Apocalypse Alpha
Bylo asi půl druhé odpoledne a Mai seděla u počítače. Její bratránek Martin seděl a gauči a a četl si knížku. Mai si sundala sluchátka a podívala se na něj.
„Jsi příliš dlouho potichu,“ usmála se.
Martin odtrhl pohled od knížky a odhrnul si pár svých hnědých vlasů z tváře.
„To samý bych mohl říkat já,“ taky se na ní usmál a opřel se o opěradlo.
Oba na sebe chvíli zírali a pak se z nějakého důvodu uchechtli.
„Hele Martine, přemýšlel jsi někdy o tom, nebýt?“ zeptala se ho po chvilce.
„Huh? Chce se ti filozofovat?“
„Nene, jen mě to najednou napadlo,“ zatřepala hlavou a utáhla si culíky.
Vypnula počítač a sedla si na gauč vedle něj.
„Ale copak?“ podíval se na ní s úsměvem na tváři.
Ona neodvětila, opřela se o něj a zavřela oči. Po chvilce oba už jen sladce spali.
Martin se probudil jako první a pomalu se protáhl. Podíval se na klidně oddechující Mai a pohladil jí po vlasech. Podíval se na skleničku na stole, který byl před ním. Voda v ní se lehounce klepala. Pomalu svraštil obočí a povzdechl. Mai otevřela oči a po chvilce se posadila. Podívala se s poloospalým obličejem a naklonila hlavu. Zvedla se a s křupnutím páteře se protáhla, při čemž kráčela k oknu. Roztáhla modré závěsy a podívala se ze sedmého patra dolů. Martin se na ní po chvilce podíval. Mai se opřela o parapet a koukala do stran. Martin se chtěl opět opřít, ale Mai hlasitě zakřičela. On vyskočil a s polekaným výrazem se na ní podíval.
„Co je?“
Mai couvla od okna a podívala se na něj.
„Na protějšim balkónu...“
Martin ji odstrčil a podíval se z okna. Jeho zorničky se zúžily a ruce se mu rozklepaly. Na balkónu protějšího paneláku byl chlap... ale visely z něj kusy masa, a neměl oči. A taky trhal střeva z těla muže, který tam bydlel.
„To není možný … však … to nemůže existovat...“ říkal potichu a trhaně, „Mai, vem tu katanu ze zdi...“
„Co? Však je tom jenom ozdoba...“ koukla na něj.
„Taky mě ta ozdoba stála šest tisíc.“
Mai si stoupla na židli, kterou vzala od počítače a natáhla se pro katanu, jedním máchnutím jí shodila na zem. Seskočila a vzala jí.
„Na ...“ natáhla jí k Martinovi.
„Ne, ta je tvoje,“ strčil jí katanu zpátky, „já mám něco, co taky dokáže pořádně zranit,“ odsekl a otevřel skříň.
„Proč tady máš tolik nebezpečných věcí??“
„Je mi dvaadvacet, v osmnácti jsem si zařídil i zbrojní pas, byl bych blbej, kdybych to nevyužil a nekoupil si,“ zasekl se a vytáhl ze skříně odstřelovací pušku, „Sniperku.“
Mai na něj s napůl překvapeným a napůl vyděšeným výrazem koukala. Martin otevřel okno a opřel si ruce o parapet, namířil puškou na muže, který si zrovna vychutnával svou svačinu.
„Ne!“ dala mu Mai ruku na rameno, „nemůžeš zabíjet! Zavřou tě!“
Martin ji odstrčil a namířil.
„Martine!!“
Pozdě, ozval se tlumený výstřel a ten muž, který měl teď už ránu v hlavě, přepadl přes zábradlí a spadl ze sedmého patra dolů.
„Cos to udělal? ...“
„Abych byl upřímný, docela jsem se těšil, ale zároveň jsem se i obával tohohle dne,“ zavřel okno a opět otevřel skříň. Vytáhl černé, pevné a kotníkové boty, které si obul a pevně zavázal.
„Zdáš se víc než připravený ...“
„Hrál jsem Airsoft, musím mít vhodný oděv,“ usmál se.
„A máš tam něco pro mě? Když už jsi tak připravený,“ založila ruce.
„Tvoje oblečení je samo o sobě taková příprava. Navíc, tvoje boty jsou pevný jako..“
„Jojo chápu, a co že se to tady děje?“
Než Martin stačil odpovědět, na chodbě se ozvalo několik zvuků, které zněly jako nemocná zvířata, kterým zbývalo do konce života jen pár vteřin. Martin vytáhl malý revolver a namířil na dveře.
„Tohle je ujetý, domluvili jste se na mě! Dobrá hra, teď toho už nechte! Bojím se, vyhráli jste!“
Martin jí druhou ruku přitiskl na pusu.
„Pšt, přestaň řvát, nebo budeš teprv mít důvod se bát.“
Na jejich dveře začaly padat tlumené údery a zvuky byly intenzivnější. Mai se začaly klepat ruce, při čemž katana v pouzdře začala dělat zvuky, jako když se o sebe třou hřebíky. Dveře se rozrazily a vběhlo tam několik … nedá se říci lidí. Cákala z nich krev a padaly z nich kusy masa. Jakoby se rozkládali. Martin přivřel oči a po jednom je začal střílet, při čemž dělal vyvážené kroky dozadu.
„Přestaň!!
„Mlč a dělej taky něco!“
Mai vytáhla meč z pouzdra, a se stále se klepající rukou se rozmáchla vpřed, přičemž zavřela pevně oči. Když oči otevřela, její katana byla zaseklá v hrudi jednoho z nich. Jenže ne, že by ho probodla … rozsekla ho od hlavy až po hruď. Nepřítel se sunul k zemi, a Martin mezitím zastřelil poslední dva. Podíval se na ní a stisknul rty.
„Martine ...“
On jí dal ruce na ramena a zakoukal se jí do očí.
„Poslyš Mai, je to důležité. Teď, ani zítra, dost možná ani za týden, nesmíš projevovat strach. Musíš být silná a vzdorovat,“ na chvíli se otočil na nepřátele v obrovské kaluži krve,“ nebo tě Zombies sežerou.“
„Z-zombies?“
„Ať je to cokoliv, asi to nemá v úmyslu Nám jenom zkontrolovat plyn.“
Mai sklopila hlavu a zavřela oči.
„Teď je nejdůležitější … přežít ...“